Důvodem bylo nesprávné počítání prekluzivní lhůty. Jak před několika dny potvrdil Nejvyšší správní soud (NSS), lhůtu je nutné počítat od původního termínu pro podání kontrolního hlášení.
Co se dozvíte v článku
Jaké jsou u kontrolního hlášení pokuty
Podle zákona o DPH platí, že v případě nesplnění povinností u kontrolních hlášení mohou plátci DPH dostat několik sankcí, a to v závislosti na prohřešku. V případě, kdy plátce nepodá kontrolní hlášení k DPH ve stanovené lhůtě, vzniká mu povinnost uhradit pokutu ve výši:
- 1000 Kč, pokud jej dodatečně podá, aniž by k tomu byl vyzván,
- 10 000 Kč, pokud jej podá v náhradní lhůtě poté, co k tomu byl správcem daně vyzván,
- 30 000 Kč, pokud jej nepodá na základě výzvy ke změně, doplnění či potvrzení údajů uvedených v podaném kontrolním hlášení, nebo
- 50 000 Kč, pokud šlo o řádné hlášení a nepodá jej vůbec nebo ani v náhradní lhůtě.
Správce daně dále uloží pokutu do 50 000 Kč plátci, který na základě výzvy správce daně k odstranění pochybností nezmění nebo nedoplní nesprávné nebo neúplné údaje prostřednictvím následného kontrolního hlášení. Kromě těchto pokut pak platí ještě jedna „doplňková“. Tomu, kdo závažně ztěžuje nebo maří správu daní, může finanční úřad udělit další pokutu do výše 500 000 Kč.
Od roku 2023 se pak třem skupinám podnikatelů výše zmíněné pokuty snížily o polovinu. Konkrétně se jedná o OSVČ, eseróčka, kde je majitelem jedna fyzická osoba, a plátce, jejichž zdaňovacím obdobím je čtvrtletí. Zároveň platí, že finanční správa může pokuty v pevné výši odpustit.
Platební výměr je nutné vydat do 6 měsíců
Krušnohorská restaurace, o jejímž případě rozhodoval před několika dny NSS, v období 2019 až 2021 nepodala 22 kontrolních hlášení, a to ani v náhradní lhůtě. Vzhledem k tomu, že firma kontrolní hlášení vůbec nepodala, měla dle úřadů zaplatit pokutu 50 tisíc Kč za 22 měsíců, tedy v celkové výši 1,1 milionu korun. Zákon o DPH však zároveň obsahuje § 101i odst. 3, podle kterého povinnost uhradit pokutu zaniká, pokud nebyl platební výměr, kterým je rozhodnuto o této povinnosti, vydán do 6 měsíců ode dne, ve kterém došlo k porušení povinnosti. A právě kvůli tomu, že tuto prekluzivní lhůtu vykládala finanční správa chybným způsobem, 17 pokut soudy firmě zrušily.
Odkdy se 6měsíční lhůta počítá?
Spor se vedl o to, zda se zmíněná šestiměsíční lhůta počítá již od uplynutí zákonné lhůty k podání kontrolního hlášení (do 25 dnů po skončení kalendářního měsíce) nebo až marným uplynutím náhradní lhůty určené oznámením výzvy správcem daně. Finanční správa tvrdila, že až od uplynutí náhradní lhůty, firma, že už od lhůty původní. Jak krajský, tak i Nejvyšší správní soud dal za pravdu firmě.
Podle krajského soudu výklad úřadů nereflektoval smysl zavedení uvedené šestiměsíční lhůty, jak plyne z důvodové zprávy k novele, která 6měsíční lhůtu zavedla. Soud konstatoval, že je zřejmé, že smyslem byla realizace daňových zásad (rychlost, hospodárnost, proporcionalita a právní jistota). Krajský soud rovněž zdůraznil, že závisí jen na správci daně, kdy výzvu k plnění povinnosti v náhradní lhůtě vůči daňovému subjektu učiní.
Záměrem byla rychlost, uvedl soud
S názorem krajského soudu se ztotožnil i NSS. Podle NSS sice jazykový výklad § 101i odst. 3 zákona o DPH neposkytuje na řešenou otázku jednoznačnou odpověď, s ohledem na systematiku všech relevantních ustanovení a účel šestiměsíční prekluzivní lhůty je však nutné za povinnost ve smyslu § 101i odst. 3 věty poslední zákona o DPH považovat již primární povinnost podat kontrolní hlášení v zákonné lhůtě. Pokuta podle § 101h odst. 1 zákona o DPH totiž sankcionuje nesplnění povinnosti podat kontrolní hlášení. Ta má být přitom již ze zákona splněna ve lhůtě podle § 101e zákona o DPH. Náhradní lhůta podle § 101g odst. 1 písm. d) zákona o DPH tak přichází v úvahu nutně až sekundárně, a to v těch případech, kdy nebyla splněna povinnost podat kontrolní hlášení již v zákonem stanovené lhůtě,
doplnil NSS v rozsudku.
Jak uvedl NSS, struktura § 101h odst. 1 písm. d) zákona o DPH nasvědčuje tomu, že nepodání kontrolního hlášení „ani v náhradní lhůtě“ je rozhodující pouze pro určení konkrétní výše pokuty. Primárním porušením povinnosti, které dané ustanovení sankcionuje, nicméně zůstává právě nepodání kontrolního hlášení ve „stanovené lhůtě“. Zákon totiž pasáž o vzniku povinnosti uhradit pokutu zřetelně odděluje od dalších skutečností vztahujících se výslovně jen k její výši.
Soud také podotkl, že s ohledem na nastíněný smysl právní úpravy (požadavek rychlosti) nemůže počátek běhu prekluzivní lhůty záviset na úkonu správce daně, jestliže zákon nestanovuje jednoznačnou lhůtu, v níž má správce daně daný úkon učinit. Takový přístup by popřel právě záměr zákonodárce stanovit pro správce daně zvýšené nároky tak, aby platební výměr rozhodující o pokutě vydal co nejrychleji. V konečném důsledku by nedocházelo ani ke snížení rizika vzniku kumulativních pokut, čehož se zákonodárce stanovením šestiměsíční prekluzivní lhůty ve smyslu § 101i odst. 3 zákona o DPH rovněž snažil dosáhnout,
vysvětlil NSS.
Dvojí metr finanční správy
NSS závěrem rovněž upozornil na dvojí metr finanční správy. U pokuty ve výši 10 000 Kč totiž počítá s během prekluzivní lhůty již od okamžiku uplynutí zákonem stanovené lhůty k podání kontrolního hlášení, zatímco u pokuty ve výši 50 000 Kč až uplynutí náhradní lhůty určené výzvou správce. Pro rozlišování těchto dvou situací s ohledem na počátek běhu prekluzivní lhůty nicméně není žádný důvod. Obě ustanovení totiž určují výši pokuty v důsledku konkrétní reakce subjektu daně na výzvu správce daně k podání kontrolního hlášení,
uzavřel NSS.
